napsal Richard Stallman
Digitální informační technologie usnadnily kopírování a modifikace informací. S počítači to bude snažší pro všechny.
Ne každý si však přeje, aby to bylo snažší. Systém vlastnických práv dává softwaru vlastníky, kteří se většinou snaží získat pro sebe potenciální užitek ze softwaru, na úkor ostatní veřejnosti. Chtějí být jediní, kteří mohou kopírovat a modifikovat software, který používáme.
Systém vlastnických práv (copyright) vznikl souběžně s tiskem – technologií pro masové kopírování. Pro tyto účely byl velmi vhodný, neboť omezoval pouze velké producenty kopií. Nebral svobodu čtenářům knih. Normální čtenář, který nevlastnil tiskárnu, mohl kopírovat knihy pouze pomocí pera a inkoustu, k čemuž byli ochotni jen nemnozí.
Digitální technologie jsou pružnější než tiskárna: pokud je informace v digitální podobě, lze jí snadno kopírovat a sdílet ji tak s ostatními. Právě tato velká pružnost se vůbec nehodí do systému copyrightu. A to je také důvod pro neustále nechutnější opatření vlastníků, jak si vynutit vlastnická práva k softwaru. Vezměme například následující čtyři praktiky Asociace Softwarových Vydavatelů (Software Publishers Association – SPA):
Všechny čtyři uvedené praktiky se podobají praktikám používaným v bývalém Sovětském Svazu, kde každá kopírka měla hlídače, který zabraňoval nelegálnímu kopírování, a kde si lidé museli informace kopírovat tajně a šířit je „z ruky do ruky“ jako samizdat. Je tu samozřejmě rozdíl: motivy pro kontrolu informací v Sovětském Svazu byly politické; v USA je motivem zisk. Ale jsou to skutky, které nás ovlivňují, ne motivy. Jakýkoli pokus o omezení sdílení informací, jedno z jakého důvodu se tak děje, vede ke stejným metodám a stejné bezohlednosti.
Vlastníci používají několik druhů praktik, kterými se snaží obhájit své právo na kontrolu našeho používání informací:
Vlastníci používají silná slova jako „pirátství“ a „krádež“, stejně jako odbornou terminologii jako „intelektuální vlastnictví“ a „újma“, aby veřejnosti vsugerovali zjednodušenou analogii mezi programy a fyzickými objekty.
Naše zkušenosti a intuice o vlastnictví materiálních objektů se týkají problému, zda je správné vzít daný objekt někomu. Netýkají se přímo zkopírování něčeho. Vlastníci se nás však snaží přesvědčit, abychom pro kopírování používali stejná měřítka.
Vlastníci tvrdí, že trpí „újmu“ nebo „ekonomickou ztrátu,“ pokud si uživatelé sami kopírují programy. Ale kopírování nemá žádný přímý efekt na vlastníka a nepoškozuje nikoho. Vlastník může přijít o peníze pouze pokud by si člověk, který si udělal kopii, od něj jinak program koupil.
Trocha přemýšlení nás dovede k tomu, že většina takových lidí by si kopii nekoupila. I přesto vlastníci počítají své „ztráty“ jako kdyby si každý takový člověk chtěl kopii skutečně koupit. To je – mírně řečeno – přehánění.
Vlastníci často popisují současné zákony a tvrdé postihy, které nám hrozí. Za samozřejmý se v tomto případě považuje předpoklad, že současné právo odráží nezpochybnitelný obraz morálky – zároveň nám totiž vnucují názor, že je nutno brát tyto postihy jako něco přirozeně daného, za co nikdo nemůže.
Tento způsob přesvědčování však nemůže obstát před kritickým myšlením; je určen pouze pro posílení navyklých mentálních pochodů.
Je zjevné, že právo nerozhoduje o dobrém a špatném. Každý Američan by měl vědět, že v 50. letech bylo v mnoha státech protiprávní, aby černý člověk seděl vpředu v autobusu; ale pouze rasista by řekl, že sezení tam je špatné.
Autoři si často nárokují speciální spojení s programy, které napsali, a prohlašují pak, že jako výsledek tohoto spojení jsou jejich touhy a zájmy ohledně programu důležitější než zájmy ostatních – nebo dokonce zájmy celého zbytku světa. (Většinou společnosti, ne autoři, vlastní copyrighty na software, ale tento rozdíl můžeme zanedbat.)
Těm kdo toto považují za etický axiom – autor je důležitější než vy – mohu pouze říct, že já, velmi známý autor softwaru, to považuji za hloupost.
Pokud lidé vůbec cítí nějaké sympatie k myšlence přirozených práv, pak pouze ze dvou důvodů.
Prvním důvodem je přehnaná analogie s materiálními objekty. Pokud si uvařím špagety, pak mi bude vadit, pokud mi je někdo jiný vezme a zabrání mi tak v jejich snězení. V tomto případě máme já i ta druhá osoba stejný zájem na předmětu sporu, výslednice sil je nulová. Minimální rozdíl mezi námi stačí k rozhodnutí o etické rovnováze.
Pokud ale používáte nebo upravíte program, který jsem napsal, pak se vás to dotýká přímo, zatímco mě pouze nepřímo. Když dáte kopii příteli, ovlivní to vás a vašeho přítele daleko více než to ovlivní mě. Neměl bych mít moc na to, říkat vám abyste tyto věci nedělali. Nikdo by neměl.
Druhý důvod je, že lidé jsou přesvědčováni, že přirozená práva autorů jsou přijímanou a nezpochybnitelnou tradicí naší společnosti.
Historie ale ukazuje, že spíše opak je pravdou. Myšlenka přirozených práv autorů byla posuzována a rozhodně zamítnuta v Americké ustavě. To je důvod, proč ústava pouze *povoluje* systém copyrightu, ale *nevyžaduje* ho; to je důvod proč říká, že copyright musí být dočasný. Za účel copyrightu také považuje podporu vývoje – nikoli odměnu autorů. Copyright částečně odměňuje autory, a více pak vydavatele, je to však pouze míněno jako způsob, jak ovlivnit jejich chování. [americký systém copyrightu předpokládá se, že odměna motivuje autora a je tedy prospěšná – pozn. překl.]
Opravdu zavedená tradice naší společnosti je, že copyright zasahuje do přirozených práv veřejnosti – a že to je obhajitelné pouze v zájmu veřejnosti.
Poslední argument, který se používá pro ospravedlnění vlastnictví softwaru je ten, že to vede k větší produkci software.
Narozdíl od ostatních argumentů má tenhle alespoň legitimní přístup k věci. Je založen na platném cíli – uspokojení uživatelů softwaru. A je empiricky jasné, že lidé vytvoří více něčeho, pokud je jim za to dobře zaplaceno.
Ekonomický argument má ale chybu: je založen na předpokladu, že rozdíl je jen otázkou množství peněz, které musíme zaplatit. Předpokládá, že produkce softwaru je to co chceme, bez ohledu na to zda vzniklý software má, či nemá vlastníka.
Lidé tento předpoklad často přijímají, protože souhlasí s naší zkušeností s fyzickými objekty. Vezměme například sendvič. Řekněme, že byste mohl snadno získat stejný sandwich buď za peníze, nebo zadarmo. Pokud ano, pak jediný rozdíl je cena, kterou zaplatíte. Ať už ho musíte zaplatit nebo ne, má sandwich stejnou chuť, stejnou nutriční hodnotu, a v obou případech ho můžete sníst pouze jednou. Jestli jste získali sandwich od vlastníka, nebo ne, nemůže ovlivnit nic, jenom množství peněz, které potom máte.
To platí pro jakýkoli materiální objekt – to zda má či nemá vlastníka neovlivňuje přímo co to je, nebo co s tím můžete dělat pokud to získáte.
Ale pokud má program vlastníka, pak to velmi silně ovlivňuje, co to je a co můžete dělat s kopií, pokud si jí koupíte. Rozdíl není jen otázkou peněz. Systém vlastnictví software podněcuje vlastníky software k produkci něčeho – ne však k produkci toho, co společnost skutečně potřebuje. A to způsobuje nehmotné etické znečištění, které postihuje nás všechny.
Co společnost potřebuje? Potřebuje informace, které jsou skutečně přístupné veřejnosti – např. programy, které mohou lidé číst, opravovat, přizpůsobovat a zlepšovat, nejen používat. Ale softwaroví vlastníci většinou dodávají černé skříňky, které nemůžeme studovat nebo upravovat.
Společnost potřebuje také svobodu. Pokud má software vlastníka, uživatelé ztrácejí svobodu kontrolovat část svého vlastního života.
A nejvíce ze všeho společnost potřebuje posilovat ducha dobrovolné spolupráce mezi občany. Když nám softwaroví vlastníci tvrdí, že přirozeně pomáhat svým sousedům je „pirátství“, špiní tak občanského ducha naší společnosti.
To je důvod proč říkáme, že svobodný software je otázkou svobody, ne ceny.
Ekonomický argument pro vlastnictví je klamný, ale ekonomická otázka je reálná. Někteří lidé píší užitečný software pro potěšení z jeho psaní, nebo pro obdiv a lásku; pokud ale chceme více softwaru než produkují tito lidé, musíme zvednout výdaje.
Již od 80. let autoři svobodného software zkoušejí, s částečnými úspěchy, různé metody jak najít finanční zdroje. Nejde o to dělat z někoho boháče; i průměrný příjem se ukazuje jako dostatečná motivace pro mnoho zaměstnání, která nejsou tak zajímavá a zábavná jako programování.
Po léta, než to přestalo být díky současné podpoře nezbytné, jsem se živil zakázkovým rozšiřováním svobodného software, který jsem napsal. Každé takové rozšíření bylo zahrnuto do standardního vydání a stalo se tak dostupným celé veřejnosti. Klienti mi platili za to, že jsem pracoval na rozšířeních, která chtěli, místo abych pracoval na věcech, kterým jsem přikládal nejvyšší prioritu já.
Někteří autoři svobodného software vydělávají prodejem podpory svých produktů. Cygnus Support, se svými přibližně 50 zaměstnanci, v roce 1994 věnoval odhadem 15 procent aktivit svých pracovníků vývoji svobodného softwaru – slušný podíl pro softwarovou firmu.
Na začátku 90. let se společnosti včetně Intelu, Motoroly, Texas Instruments a Analog Devices spojili, aby podpořily pokračující vývoj svobodného kompilátoru GNU pro jazyk C. Většinu práce na vývoji GCC stále dělají placení vývojáři. GNU překladač pro jazyk Ada byl v 90. letech pro změnu podporován US Air Force a nadále je podporován firmou zřízenou pro tento účel.
Hnutí svobodného software je zatím stále malé, ale příklad posluchači podporovaných rádií v USA ukazuje, že je možné podporovat rozsáhlé aktivity bez potřeby nutit každého k placení.
Jako počítačový uživatel, můžete zjistit, že používáte vlastnický program. Pokud vás přátelé požádají o jeho kopii, bude špatné je odmítnout. Spolupráce je důležitější než copyright. Ale undergroundová tajná spolupráce netvoří dobrou společnost. Člověk by se měl snažit žít poctivý život s neskrývanou hrdostí, a to znamená říci „Ne“ vlastnickému softwaru.
Zasloužíte si být schopni otevřeně a svobodně spolupracovat s ostatními uživateli softwaru. Zasloužíte si možnost učit se jak váš software pracuje, a vyučovat tak své studenty. Zasloužíte si možnost najmout si vašeho oblíbeného programátora na opravu pokud se program poškodí.
Zasloužíte si svobodný software.
Tato esej vyšla v knize Svobodný software, Svobodná společnost: Vybrané eseje Richarda M. Stallmana (anglicky).